chodníky

Za spadlými dvířky

probuzeně propadám

dílkům pouličních cest.

Zdvíhám se mezi chodníky

bílých a černých pruhů

pod zamračeným údolím

jako kámen šedivých schodů.

Pod spícím štěrkem rozednění,

co se pohupuje všudypřítomným dechem betonu

vzívám slunce v mokrém odrazu,

který nevidím.

Zeširoka se mi otvírá

jako pohled pokojných očí,

tlama velkoměsta,

co se prodírá střechami do výšky

blednoucích mraků.

Ztrácím se tam,

když každý strom je v nedohlednu

a sápající hluk se mi krčí u kolen,

jakoby to byl můj vlastní stín.