Rozbité cesty

Poprasky šedočerných postav

poletují vzduchem,

když v zelenomodré průdušnici procházející se kolem mě

a vysmívají se

symfonii běžících hrnků

s uraženým uchem,

/rozbíjí se po cestě/

neslýšících jako oko stativu

ve zvláštním stavu,

kde sestavilo svůj příběh

na výstrahu prachu z prahu a popela

ještě hořícího,

pár žhavých uhlíku se mi ještě zarývá do chodidel,

/propalují se/

aby nešlo zapomenout

na ta bdící rozhořčená břemena zítřka

kam putují,

nepoddajné,

nenechají se ošálit myšlenkou mimo směr,

/nikam nevedou/

ani poletujícími jiskrami ve vzduchu,

kde doplňují to, co tě popálilo při nádechu

prořezaným prasklou strunou,

v zápalu smyčcových krizí

po kterých to zapíjí levnou břečkou,

v baru u cesty, který je jen halucinací

v opiovém polospánku šílenství,

kde květy roní šťávu.